Praha /ROZHOVOR/ – Klika se točila dokola a Kampou zněly zhruba dvě hodiny různé melodie. Už podruhé se v Praze sešli flašinetáři, a to nejen z tuzemska, ale i ze Švýcarska, Německa, Slovenska a Francie. Vše v rámci mezinárodního festivalu Flašinet žije, který pořádá Národní muzeum. Desítky lidí se dopoledne na Kampě zastavily, aby si vyslechly veselé písně linoucí se z nástrojů na kliku. Nejen o historii tohoto starého instrumentu se rozpovídali dva flašinetáři; Ivan Gontko ze slovenské Nitry a Čech Patrik Pařízek.

Jak jste se dostali k flašinetům?

Pařízek: Když jsem studoval dějiny umění, připravoval jsem výstavy, které byly z počátku o hodinách. Poslední však byla o mechanické hudbě, hracích strojích, přes které jsem se dostal k flašinetům, což je teď asi rok a půl zpět.
Gontko: Jsem loutkář a už několik let se věnuji pouličnímu divadlu. Vždy mi ale něco na ulici chybělo, až jsem si před sedmi lety pořídil první – pouťový – flašinet. Měl jsem pocit, že se k divadlu nejvíce hodí. Používám ho vždy na začátku a na konci představení. Celkem pak mám pět flašinetů. A to jsem na začátku.

A kolik si jich ještě plánujete pořídit?

Gontko: Flašinet je způsob života, stejně jako jsou rybáři, Harleyáři. Podobně je to i s flašinetáři. Když to člověka chytí, tak jeden je mu vždycky málo. Navíc zjišťuje, že některý flašinet mu nevyhovuje na některé hraní. Například je moc velký nebo naopak malý. Ti, kteří kupují malé instrumenty, postupně si pořizují větší a obráceně.
Na kolik koupě a údržba flašinetu vyjde?
Pařízek: Jestliže jde o velký flašinet, tak vyjde na zhruba tolik peněz jako osobní auto.
Gontko: Když jsem se o tom bavil s kamarádem a porovnávali jsme, na kolik mě vyšel pouťový flašinet, zjistili jsme, že mám nástroj v hodnotě kamarádova ojetého Subaru.

Jak se flašinety liší? Zde jsou třeba instrumenty, které hrají z papírové pásky, jiné zase mají různé kotouče.

Pařízek: Liší se podle věku. Nejstarší mají dřevěný válec, na nějž se vešla krátká písnička. Jedno otočení válce byla vždy celá píseň.
Gontko: Postupně se na jeden válec vešlo více melodií, které se mezi sebou měnily tak, že se válec posunul do jiné pozice.
Pařízek: Lidé tenkrát přemýšleli nad tím, jak udělat, aby byla písnička delší, a tak vznikly papírové pásy a desky, na kterých jsou otvory, čímž zprostředkovávají skladbu. Ovládá se tím mechanika, která píská do píšťal.

Zjišťovali jste si celou historii tohoto nástroje a flašinetářů, než jste si pořídili první kus?

Pařízek: Ano. Flašinety se využívaly pro válečné invalidy, kteří si nemohli vydělávat peníze. Mohli si proto pronajmout od obce flašinet a jít si takhle vydělávat. Existovala však pravidla, která museli dodržovat. Veteráni dostali průkazku, na které byla jejich fotka, a kterou při hraní museli mít u sebe. Zároveň nesměli chodit hrát s dětmi. Ale mohli si vzít manželku, která jim mohla s nástrojem pomoci. Vystupovat na ulici také nemohli každý den, pro některé dny byl zákaz.
Gontko: V Londýně se dokonce jednou stalo, že se flašinetáři „přemnožili“, až byl vydán zákaz hraní, protože to obtěžovalo chodce.

Když si chce člověk pořídit historický flašinet, tak se na něm často podepíše zub času a je nějak poškozený. Měly vady i ty vaše první nástroje?

Pařízek: Velice často se musí dodělat. Bývají rozladěné, mají prasklé měchy.
Gontko: Já měl to štěstí, že všechny, které jsem si obstaral, byly v dobrém stavu, byla to i má podmínka, protože nejsem tak řemeslně zručný, abych dokázal zrestaurovat historické nástroje.

Říkal jste, že se nástroj musí neustále ladit. Jak to vypadá?

Pařízek: Jak se točí klikou, tak do píšťalek, které jsou uvnitř, jde vzduch podle toho, jak je děrovaný papír. Každá píšťalka je naladěná na určitý tón. Musí se tedy hlídat, aby nezněly stejně, tudíž se to ladí podle sluchu. Když se s tím totiž jezdí po kostkách, kterou jsou v centru Prahy skoro všude, tak se píšťalky mohou různě posunout a rozladit.

Máte flašinet jenom doma pro svou potěchu nebo hrajete i na ulici?

Gontko: Chodím hrát pro radost svou a kolemjdoucích. Jednou jsem hrál na farmářských trzích u nás v Nitře a domu jsem si pak místo peněz přinesl domácí paštiku, klobásy a jiné dobroty.
Pařízek: Já po městě nevystupuji a doma také nehraji. Nástroj je dělaný na hraní venku a uvnitř by to bylo nepříjemné, protože se hlasitost nedá regulovat. To jde jen u těch novějších – elektronických – flašinetů.

Podívali jste se s flašinetem i za hranice?

Pařízek: Teď jsme byli čerstvě na Slovensku v Donovalech, kde bylo mezinárodní setkání flašinetářů. Byli tam kromě lidí odsud a Slovenska ještě lidé z Polska, Slovinska a Francie.
Gontko: Potkáváme se často s flašinetáři z různých koutů Evropy, už se mezi sebou známe.

Kolik máte skladeb ve flašinetu?

Pařízek: Můj hraje na válečky a těch se do něj vejde tak deset, z toho na každém jsou tři písničky.
Gontko: S sebou mám elektronický flašinet, takže tam se jich vejde neomezeně.

Nedá se skladeb přeposlouchat?

Pařízek: Já to už ani časem nevnímám
Gontko: Dá se toho přeposlouchat. On to byl i důvod, proč to v Londýně zakázali. Melodie nejsou většinou příliš náročné, a když už je člověk slyší po několikáté, tak mu to leze na hlavu. Když někde hraji celý den, písně mi zní v uších ještě večer.

Jak vaší zálibu vnímá rodina a okolí?

Gontko: Děti měly z nástrojů i radost, dřív se mnou chodila hrát i mladší dcera. Jinak je rodina tolerantní. Jak k tomu, kolik času flašinetům věnuji, tak i když si pořídím nějaký další. Nemluví mi do toho, protože je to přeci jenom lepší, než kdyby měli doma dědka, který do všech rýpe.

Zdroj: http://prazsky.denik.cz/kultura_region/flasinetari-nas-nastroj-je-nakladny-jako-auto-20150813.html