Beroun – Po dvouleté odmlce se mohl opět konat naživo netradiční happening. Akce, která recesistickým způsobem přibližuje moment z historie města Beroun. Za vším stojí futuristická pohlednice, jež vznikla roku 1904.
Neděle na prosluněném náměstí probíhala tak, jako každá jiná. Až do okamžiku, kdy byl nedaleko kašny vztyčen tramvajový sloupek s jízdním řádem. Přivezla jej skupina recesistů, kteří akci pořádají již dvanáctým rokem. První kolemjdoucí si hned v jízdním řádu přečetli, že vše vypukne ve 14:00, kdy budou již všichni netrpělivě příjezd tramvaje očekávat. Všímavější již zaregistrovali, že se v různých částech náměstí, v cukrárnách a kavárnách, již objevili lidé, ve slavnostním oblečení, jež právě odpovídá módě doby počátku 20. století. Pod Plzeňskou bránou se usmívala dáma s paraplíčkem, další brouzdala po náměstí a jeden mladík s kšandami a kloboukem, ještě s dostatečným předstihem na sdíleném elektrokole, vezl černý kožený kufřík.
Před druhou hodinou se již před spolupořádajícím Muzeem Českého krasu utvářely hloučky obyvatel, jako vystřižené z filmu pro pamětníky. Mnozí se s nadšením shledávali a byli rádi, že se po dvouleté odmlce opět setkávají. To už si ale v prostorách muzea slavnostně rovnali slavnostní uniformy Berounské elektrické dráhy řidička, tedy osoba řídící drážní vozidlo na dráze tramvajové, a průvodčí. Směrem od nádraží přišli i někteří mladší účastníci se šviháckým motýlkem nebo apartním kloboučkem. Už už se báli, že kvůli výluce konkurenčního dopravce nepřijedou z Prahy včas.
Vše začalo společným fotografováním před muzeem. Odtud vyšel průvod cestujících i přihlížejících v čele se starým píšťalovým flašinetem, který posléze svou melodií přilákal i další zvědavce. Zástup obešel náměstí a zastavil přímo u tramvajového sloupku. Díky ampliónu z historického gramofonu byl jeden z pořadatelů dobře slyšet a hned oznámil, že tramvaj co nevidět přijede. Čekání zpříjemnilo ještě několik dobových šlágrů a průvodčí již začal prodávat jízdenky. Nadšení spoluobčané však nedbali bezpečnosti na trati a museli být káráni řidičkou tramvaje, která bedlivě střežila jejich bezpečí: „Nechoďte mi po těch kolejích! Co když pojede tramvaj?! Omlouvám se za zpoždění… Každou chvíli by tady měl být… Nevím co se děje, dnes jede nějak pomálu, ale jinak jezdí jako blázen…“. Slavnostní příležitost ještě podtrhla pamětní placka berounských elektrických drah, kterou mohl každý získat.
Spolu s vzrůstajícím teplem na náměstí však gradovala i netrpělivost cestujících. Aby nástup do zpožděné tramvaje probíhal bez zdržení, průvodčí raději jízdenky cestujícím s předstihem označil. Paní tramvajačka však byla čím dál tím více znepokojena, protože na náměstí nebylo možno připojit cestovní telegraf, aby zjistila, co za narůstajícím zpožděním vězí. Flašinetář zmírnil situaci tím, že prozradil, co po celou dobu opatruje ve svém kufříku. Byly to futuristické pohlednice, které inspirovaly celý tento happening. V roce 1904 je vydal berounský knihkupec Václav Anthony a představovaly vize Berouna v budoucnosti.
Za nedočkavým pořadatelem náhle přiběhla dvojice dětí. Zjištěnou informaci s nelibostí vyhlásil do amplionu: „Tramvaj nepřijede. Nabrala takové zpoždění, že se musela před Berounem obrátit, aby dodržela pražský jízdní řád.“ Náměstí utichlo. Tramvajačka se ústy dopravního podniku všem omluvila, a přes to pozvala všechny k občerstvení a na navazující tiskovou konferenci v budově muzea. Flašinetář ještě doplnil, že „jízdenky se dají vrátit, pokud nejsou označené…“. Jeden z účastníků se zamyslel a zkusil na pana průvodčího malý pokus. Měl jízdenku označenou, a tak to dané místo zakryl prstem: „Dobrý den pane průvodčí, rád bych chtěl vrátit peníze za jízdenku.“ To se mu však nepodařilo, protože byl bystrým pracovníkem dopravního podniku odhalen.
V muzeu vše osvětleno. Řidička Karolína prozradila, že už pracuje u dopravního podniku města Prahy mnoho let a co ji k tomuto nevšednímu zaměstnání přivedlo. Snad nejvíce ji těší řízení starých vozů pomocí kliky a celkově atmosféra, kterou na sebe vozový park Muzea městské hromadné dopravy váže. Prozradila dokonce, že pan průvodčí je její manžel a že svatbu měli právě ve vozovně. Při besedě dále pozvala do muzea a upozornila na některé jeho exponáty. V závěru celého happeningu vzniklo ještě mnoho pamětních fotografií a všichni se opět rozešli do různých koutů berounského náměstí.
O historii happeningů a další termíny naleznete zde.
Na happeningu a vzniku tohoto článku se podílela Karolína, Kačka, Josef a Dominik, kterým tímto děkuji.
Patrik Pařízek, 17. 5. 2022
